Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cheb 15.března 2007

Věnováno Honzovi Horákovi mému bratranci a vášnivému leteckému modeláři. Také panu Lumíru Motlovi, který mě v dětství naučil stavět éra.
Když jsme se na přelomu let 1957, 58 přistěhovali z malebného podkrkonošského městečka do Chebu, byl to pro mě hrozný šok. Město působilo příšerně depresivně. Měli jsme byt na náměstí, kde byla většina domů neobydlených, polorozbořených, s propadlými stropy a střechami. Zbytek starého města na tom byl ještě hůř. Prostě v dnešní době by to byly ideální ateliery pro natáčení horrorů. S kamarády jsme prolézali podzemky pod hradem i bouračky starého města. Jednou mě dokonce chytil esenbák na střeše jednoho domu na Jánském náměstí se slovy "Nestydíš se, to seš pionýr a lezeš po střechách? ".
O to víc dovedu ocenit malebnou krásu dnešního starého Chebu i když už tu dlouho nebydlím. Chebské střechy a uličky si svým půvabem v ničem nezadají se střechami Malé Strany či Krumlova nebo Telče. Vnucuje se otázka, oč lépe se asi žije zde, než třeba uprostřed naštěstí vzdáleného megalomanského sídliště Zlatý vrch. Romantika Chebského hradu a okolí pak ze vzduchu ostře kontrastuje například s garážemi a provozovnou na druhé straně řeky Ohře.